Moje zkušenost z Evropské konference mládeže: organizace barcampu

Barcamp je takzvaná otevřená konference. Nejen, že si každý účastník mohl zvolit, kterého tematického barcampu se chce zúčastnit, ale také měl možnost jeden zorganizovat dle svých zájmů a zkušeností.

Jelikož jsem v roce 2020 reprezentovala EU jako vedoucí delegace mládeže při G7 („Y7 2020“) a konkrétně se specializovala na oblast vzdělávání a zaměstnání, rozhodla jsem se tuto zkušenost využít. Zorganizovala jsem tedy barcamp na téma nezbytných změn ve vzdělávání, které jsou potřeba pro dosažení cíle mládeže č. 9 = Prostor a participace všech.

Nejdříve jsem prezentovala výsledky naší práce v rámci Y7 2020. Posléze jsem moderovala diskuzi o změnách, které je třeba realizovat, a to jak ve formálním, tak i neformálním vzdělávání, a zároveň tak zprostředkovala výměnu zkušeností a aktivit mezi účastníky z celé EU.

V rámci Y7 2020 jsem v tomto ohledu prosazovala zejména zvýšení a zkvalitnění participace mládeže ve veřejném životě za pomoci zlepšení občanského vzdělávání, podpory mimoškolních aktivit a zavedení dynamické průpravy v oblasti tzv. jemných dovedností (ano, máme český překlad pro soft skills!). V dotazníku realizovaném v rámci EU delegace při Y7, nám většina respondentů odpověděla, že jim ve škole chybí právě trénink jemných dovedností.

Zároveň toto téma úzce souvisí i s dalšími body, které jsem jako delegátka řešila, například vzdělání pro všechny, sociální spravedlnost (equity) a inkluze, a ke kterým posléze pochopitelně spěla i debata na barcampu. V cestě za zvýšenou participací mládeže také nemůžeme opomíjet témata jako digitální gramotnost či snadnější mobilita a získávání zkušeností za hranicemi.

Dále jsem prezentovala výzkum „Youth Global Skills“ realizovaný Evropskou radou v roce 2015. Mladí lidé podle něho považují sociálně-emoční a interpersonální schopnosti společně s občanskou výchovou za nejdůležitější pro to stát se aktivním občanem. Zároveň jich ale většina (skoro 90% dotázaných) deklarovala, že se více těchto schopností naučili v rámci neformálního vzdělávání.

Z následné diskuze vyplynulo několik velmi zajímavých bodů. Nejdříve jsme diskutovali, zda je více inkluzivní formální či neformální vzdělávání. Shodli jsme se, že oboje, často ale záleží na vzdělávacím systému a tradicích.

V debatě v celoevropském měřítku je například velmi důležité si uvědomit, že v ČR a na Slovensku stále platí jistá prestiž veřejných vzdělávacích institucí, kam se mladí lidé dostávají díky složení zkoušek.

Pzn. I když si to rádi v Česku myslíme, meritokracie to úplně není. Na výběrových veřejných školách vidíme převážně mládež z rodin s určitým vyšším sociálním nebo finančním kapitálem, případně jsou znát i regionální rozdíly. To nezpochybňuje ničí tvrdou práci a schopnosti. Ne každý ale startuje ze stejného místa a podmínek a musí překonat stejná úskalí, aby v životě dosáhl úspěchu. Toto je velmi důležitá a často nepopulární myšlenka, která vyžaduje empatii, sebereflexi a uvědomění si vlastních „privilegií“, ať už to je zázemí, štěstí nebo místo narození a etnický původ.

Nicméně, toto vnímání je třeba porovnat s dalšími zeměmi EU, kde si lidé za lepší formální vzdělávání musí značnou měrou připlatit. Proto je pochopitelné, že lidé tam vidí neformální vzdělávání v rámci dobrovolnických spolků apod. jako cestu inkluzivnějšího vzdělávání ke zvýšení participace všech.

To platí i pro Česko. Problémem ale je, že volnočasové aktivity jsou často placené a ne všichni mají prostředky se mimoškolních aktivit zúčastnit. Také ne každá škola, ne každý učitel a ne každý rodič tyto aktivity podporují. Vidíme pak „řádnou“ školu jako způsob, jak vybavit potřebnými schopnostmi větší množství mladých lidí, protože je povinné, a prozatím většinou bezplatné, pro všechny. Člověk ze země placených středních a vyšších škol by odpověděl, že ne všichni budou mít formálně možnost potřebné občanské vzdělání získat nebo minimálně v docela odlišné kvalitě.

Bude zajímavé, až se i v Čechách začne projevovat zvyšující se zájem o soukromé a cizojazyčné školky a školy. Nebezpečím je, že se pak nedostatkem financování a zkvalitňování veřejných vzdělávacích institucí prohloubí sociální a regionální nerovnosti mnohem výrazněji než doposud.

Suma sumárum, je důležité zaměřit se na oba sektory. Umožnit v rámci formálního vzdělávání mladým lidem věnovat se aktivitám mimo školu, které je baví a rozvíjí, ale také vylepšit formální vzdělávání a zaměřit se na ty schopnosti mladých lidí, které podněcují a umožňují jejich aktivní participaci v občanské společnosti.

Dalšími tématy diskuze byla potřeba financování mimoškolních aktivit a mládežnických organizací či návrhy na metody vzdělávání postavené na projektech. Toto je velmi zajímavý nápad. Částečně totiž mohou takové metody suplovat neformální vzdělávání a učit mládež naučenými vědomostmi pracovat, nejen se učit informace nazpaměť.

Nakonec jsme se shodli na tom, že vzhledem k velmi odlišným vzdělávacím tradicím a systémům by bylo složité pokoušet se o výraznější harmonizaci vzdělávání v rámci EU. Výjimkou by mohlo být vzdělávání o Evropské unii, kde by členské státy měly najít společný narativ pro budoucí generace.

Klíčová je nicméně harmonizace na státní úrovni, zejména co se týče rozdílů mezi školami. Například, když někdo v maturitním ročníku dojde pouze k 1. světové válce a někdo naopak stihne probrat i 11. září, vzniká pak nepoměr v práci na maturitu, přijímací zkoušky na VŠ i v celkovém přehledu, který je velmi důležitý například pro kritickou analýzu informací. Samozřejmě s předpokladem, že osnovy budou přizpůsobeny kontextu školy.

S ostatními účastníky jsme se vzájemně inspirovali nápady a postupy. I když máme na evropské úrovni jiné vzdělávací tradice a systémy, vždy můžeme sdílet své úspěchy a zavést podobné přizpůsobené praktiky na domácí půdě. Celkově mi dal tento barcamp mnoho podnětů, o čem přemýšlet, a zároveň i nové zkušenosti s přípravou a moderováním diskuze.

Karolína Lískovcová
mladá delegátka na Evropské konferenci mládeže