Esejisté: Aneta Bajková

**Esej, která ukazuje stále aktuální problém.**

Když se řekne v našich končinách slovo politika, vybaví se mi jen vulgární narážky a
sarkastické přívlastky. Myslím, že toto tvrzení úspěšně obhajují i červené karty proti panu
prezidentovi. Pokud se nemýlím, bylo zde široké spektrum návštěvníků napříč generacemi,
dokonce i malé děti vzpurně držely červené lístky. Upřímně se domnívám, že ty děti ani vlastně nemohly vědět proč.

> Jen mě tak napadá, jak se asi taková holčička cítí? Obleče se do
> růžového kabátku a s rodiči za ruku se vydá do ulic, cpou se přeplněnými davy a vesele
> skandují, pějí ódy o odvolání prezidenta. Rodinná nedělní idyla… a nesmíme zapomenout na
> diskuze o tom, jak se máme špatně.

Domnívám se, že od našich rodičů přejímáme nejen zvyky a chování, ale hlavně
názory. Za deset let bude tato holčička nesnášet a neuznávat jak politickou scénu, tak
prezidenta. Ačkoliv se naše postoje mohou měnit, uvnitř si stejně budeme pamatovat, že ten
pán pronesl v rádiu sprosté slovo. Všechny diskuze ale končí obviněním pana politika. Ptáte
se, proč se ta holčička nezapojí do politiky? Jde o její přesvědčení. Je totiž přesvědčena, že
politika je něco špatného, co nám má znepříjemňovat život. Ta holčička přijala názory všech
lidí, kteří odsuzují politiku. Již slovo politika v ní budí odpor, proto se neukáže ani u voleb.

> Tak silnou moc má naše okolí.

Dalším hráčem na šachovnici jsou média, se kterými se
bezprostředně setkáváme každý den. Zdá se být až zarážející, jak šikovně a rychle si nás
podmanila, jako figurky na černobílém poli. Ať jste kdekoliv, všude se k vám vtírá ta zkažená
vůně médií, reklam, která Vás má přimět volit právě je, či postavit se na stranu Ruska nebo
USA, nebo se radikálně postavit proti islámu. Kdykoliv se zabýváme běžnými věcmi,
například když při snídani projedeme novinky na Facebooku či jiných sociálních sítích a
letmo přeletí přes zeď příspěvek: Stop islámu v Evropě! nebo při kontrole emailů v práci,
**a to už vůbec nemluvím o večerních zprávách…**

> Myslím, že pokud bychom snížili vliv těchto strašáků, radikálních a extremistických
> názorů a nahradili je čistou, objektivní pravdou, mnohé bychom změnili.

Nic není jen černé a bílé. Všichni máme chyby. Žádný stát není dokonalý. Je potřeba znát fakta, je možné, že
Rusko udělalo chybu, když posílá na Ukrajinu zásoby a vojáky, ale to samé se děje také
v Americe. Jen mě tak napadá politická masáž nejmenované televize, která až posedle
zkreslovala dění na Ukrajině.

**Jako odpověď na otázku, kdo mi pomáhá rozumět politice, mohu použít předešlé dva zdroje - rodina a média.**

> Moji důvěru v politiku by rozhodně podpořilo, kdybych mohla rozhodovat sama o
> svém osudu.

Možnou stezkou jsou prvky přímé demokracie, přičemž by lidé mohli svobodně
vybírat v referendech a také regulovat moc politiků. Žijeme přece v republice a všichni
důvěrně známe slova res publica, která znamenají věc veřejná. Neměla by v tom případě
každá korunka, ladně přibývající na honosné účty politiků, být v diskuzi věci veřejné? Dalším
nedílným aspektem jsou samozřejmě korupční skandály a politické aféry. Tím mám na mysli
divadelní představení předešlé vlády. Hlavní role se zdárně ujaly velmi populární Věci
veřejné, které se chvástaly, že zatočí s korupcí, nakonec se staly jejím perfektním příkladem.

**Mé poslední přání pro českou politiku může být trochu povrchní, ale jde o
vystupování.**
Těžko můžete mít úctu před někým, kdo se pyšní opileckými výstupy nebo se
z jeho úst line salva sprostých slov. Takovým příkladem, ač je to smutné, se vulgární hlášky
přestanou spojovat s povoláním dlaždiče, nýbrž s povoláním prezidenta.
Aseptická a neporušená pravda je základní měřítko informovanosti, proto si neodpustím ani
velmi oblíbenou otázku: Koho bych já mohla volit? „Nevím, koho si vybrat, asi to hodím
zase modrým.“ Když nám do poštovní schránky dojde letáček s laciným americkým úsměvem
na tváři politika, podtržený sliby a všeobecnými lákadly, asi to není zrovna nejlepší řešení.
Větší informovanost je stěžejní bod.

> V první řadě jasný program přetlumočen do řeči obyčejného průměrného člověka, a ne soupiska plná balamutících rádoby explicitních slovních výrazů, které se tváří exoticky pro běžného občana. Jak informovat mladé občany?

**Například formou jednoduchých, nezdlouhavých videí, která vystihnou problém tkvící ve
společnosti. Dalším nápadem může být informativní časopis, který obdrží již ve škole. Avšak
důležitým bodem musí být objektivnost a nezaujatost autorů pohlížejících na daný problém.**
Běžného člověka motivuje ve všední práci vidina toho, že něco změní. Učitel vidí vzdělané děti, zemědělec oseté pole, architekt nový dům, herec úchvatnou inscenaci a politik by měl vidět věci, které fungují. Plány, které se naplňují, sliby, které se plní, sny, které se stávají skutečností!

**Motivovalo by mě, kdybych viděla splněné volební programy**. Nové
dětské hřiště, nový chodník, odhrnutou silnici, kulturní program …Jenže mnohdy jsou tyto plány skartovány, hozeny do koše nebo leží hluboko na dně šuplíku. Chápu, že všechny přání splnit nelze, ale můžeme se pokusit vyškrtat alespoň většinu z toho seznamu, než jen líně posedávat na křesle.

> Myslím si, že ti co mají zájem o politiku, si vždycky najdou způsob, jak se do ní zapojit.

Primárně může jít například o školní parlament, pokud na školách funguje. Zde si studenti mohou zkusit zodpovědnost při organizaci akcí pro spolužáky nebo realizovat zajímavé projekty. Nesmíme opomenout také kluby politických stran pro mladé zájemce.

**Jestli by něco mohlo fungovat, tak snad jen prohloubit činnost těchto organizací.**

---------
**Aneta Bajková**